A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Thajsko - Cestopisy

Thajsko duben 2008 IV. část

Thajsko IV. část

Po krásně stráveném dalším dnu jsme se večer vydali na nákupy do Tesca. Mám obrovskou výhodu, že Tomáš nakupuje stejně rád jako já, nedovedu si představit, že by toto se mnou absolvoval můj muž nebo mladší syn. To ani náhodou. Ale s Tomem je to jiné. Měl napsaný seznam, co všechno by ještě potřeboval, já tedy seznam nepotřebuju. Hodí se mně všechno. Koupila jsem si nádhernou noční košilku, Tom pyžamo a košili a já dvoje pantoflíčky. Těch tu mají takové množství, že nejraději bych je odvezla všechny, ale to bohužel není možné. Strašák nadváhy kufrů nás brzdil. Dobře naladěni jsme vyšli z Tesca, zašli si na večeři a rozhodli se, že se ještě projdeme. Vesele jsme si vykračovali po ulici, smáli jsme se, já mávla rukou, tím jsem nehtem zavadila o Tomášovu kapsu na kalhotách, ze které koukala šňůrka od foťáku, ten vyletěl z kapsy a rozprskl se asi 2 metry před náma. A bylo po legraci. Tomáš ho zvedl. Foťák byl kupodivu navenek neporušený, ale nešel zapnout. Chtělo se mi brečet, Tom byl taky naštvanej, viděla jsem to na něm, ale neřekl nic. Akorát, že je to třeba slabýma baterkama. Chtěla jsem koupit novej, ale to bychom se vydali skoro ze všech peněz, co jsme ještě měli a schovávali na Bangkok. Vrátili jsme se na pokoj, Tom zkusil nové baterky, nakonec ho celej rozmontoval a dal znovu dohromady, ale nic. Bylo mně to líto spíš kvůli Tomovi, těšil se, že bude v Bangkoku fotit a teď tohle. Seděla jsem na balkóně a rozbrečela jsem se. A tehdy ke mně Tomáš přišel a povídá: „Daníku, prdni na foťák, budu fotit na mobil, máš v něm skoro stejně kvalitní foťák, hlavně, že ses mně nerozbila Ty“. A bylo vymalováno. Řekla jsem si, no vlastně, pokud je toto jediná nepříjemnost, co nás potkala, o nic nejde. Na mobil a foťák v něm jsem úplně zapomněla. A novej foťák koupíme až doma. Takže tímto rozhodnutím jsme ukončili náš další den a šli spát. Další den ráno nás čekal Bangkok.

Vstávali jsme brzy, o půl osmé už byli na snídani a hned po tom jsme vyrazili z hotelu na autobusové nádraží. Tuktuk stál hned kousek od hotelu, nasedli jsme a za chvíli jsme byli na nádraží. Koupili jsme lístky, podívali se jak často to jezdí,zjistili, že do Bangkoku jezdí autobus každých 20 minut a za chvilku jsme nasedali. Čekalo nás 180 km, ale cesta byla příjemná a uběhla velmi rychle. Autobus byl klimatizovaný a mimochodem lístek stál na naše peníze 10 Kč. Blížili jsme se k Bangkoku a já byla docela ohromená. Věděla jsem, že je to obrovské město, ale nenapadlo mě, že je tak moderní a krásné. Dostali jsme se do zácpy a mohli sledovat čilý dopravní ruch, samá krásná auta, nádherné vysoké budovy, nadchody pro pěší a taky nadzemní dráhu. Je pravda, že my Evropané máme spoustu předsudků a myslíme si, že všude jinde je to zaostalé, nemoderní a bůhví co ještě. Tak v tomto případě opak je pravdou. Vystoupili jsme na autobusovém nádraží a Tomáš se šel mrknout, kdy nám to jede zpět. Já jsem na něho čekala o pozorovala dění kolem sebe. Nádraží není nic moc a je tu i binec . Je zde plno stánků s občerstvením a pitím, ale je to tu takové neučesané. Kousek ode mě na zemi seděl takový starší pán a jedl nějakou rýži s masem. Jak si mě všiml, hned mi nabízel jídlo i ovoce, které měl sebou. Bylo to tak upřímné a milé, smála jsem se, že nechci, ale že děkuji. To už přišel zpět Tomáš, i on obdržel stejnou nabídku, odmítl, rozloučili jsme se a vydali se vstříc novým dobrodružstvím. Prvně jsme šli do metra, tam si podle mapy vyberete trasu, kterou chcete jet, podle toho zakoupíte lístek a můžete jít. Není to lístek, ale taková kartička, kterou strčíte do turniketu, ona vyjede z druhé strany a pustí Vás to dovnitř. Metro je krásné a moderní, ve vagónech pouští příjemnou vůni, všude klimatizace, velmi příjemně se tímto způsobem cestuje. Když se díváte na thajce a hlavně thajky, všichni jsou pěkně oblečení, čistí a velice zdvořilí. Včetně dětí, kterých jelo patrně do školy nebo z ní opravdu hodně. Když vystoupíte ve stanici, kde potřebujete musíte zase dát tu kartičku do turniketu, on ji spolkne a pustí Vás to ven. To nás zamrzelo, chtěli jsme si ji nechat na památku. Pokud byste vystoupil v jiné stanici, než do jaké jste si koupili lístek, tak Vás to nepustí. Ocitli jsme se blízko středu města a rozmýšleli se, kam se vydat prvně, ale to už nás obklopili místní a jak viděli, že máme v ruce mapu všichni nám radili kam a jak jít. Jejich ochota nám až lezla na nervy, oni to myslí dobře, ale jak se říká všeho moc škodí. Nakonec taková mladá thajka, která nám řekla, že pracuje v Pattayi nám nejlépe poradila kam jít a čemu se vyhnout, konečně všichni odešli a my si vydechli, že máme klid. Vydali jsme se na cestu a šli kolem stanoviště tuktuků. Tady jsou menší, jsou to takové trojkolky, vypadá to moc hezky a já zatoužila se svést. Ale nevěděli jsme kolik to stojí. Tomáš se šel zeptat a řidič nám vysvětlil, že nás povozí okolo nějakých chrámů, zaveze nás na tržiště a do jakéhosi obchodu se suvenýry, že z toho má provizi a zase zpět nebo kam si budeme přát. Tomáš mu řekl, že potom chceme jet na vlakové nádraží, řidič kývl a za vše chtěl 30 BHT, což je 15 Kč. Takže domluveno, nasedli jsme a vyrazili. Teda řeknu Vám, to byl neskutečný zážitek. V takovém vozítku jezdit v hustém provozu bylo naprosto úžasné, i když chvílemi jsem se bála, že se udusím. Řidiči tady velmi často používají roušky a docela bych ji uvítala. Bylo strašné vedro a k tomu dýchat ten smrad z výfuků nebylo nic příjemného. Naštěstí jsme brzy tu frekventovanou část města opustili a vydali se na takovou okružní jízdu po památkách. Řidič nás zavezl k jakémusi chrámovému komplexu, tam jsme vystoupili a on to s námi celé prochodil. Přiznám se, že mně se ty jejich stavby moc nelíbí, připadají mi moc zlaté a přeplácané, ale svůj půvab to má. Nakonec nás zavedl kolem stavby, bylo to krematorium k řece, která byla plná ryb. Vysvětlil nám, že oni věří v posmrtný život a duše mrtvých se převtělují do ryb. Ty se zde nesmí chytat a je jich tu prý milion. No, jestli milion nevím, ale voda těma rybama úplně vařila. Hodil do vody nějaké granule a to bylo teda něco. V životě jsem tolik ryb pohromadě neviděla. Bylo to až strašidelné. Vrátili jsme se k našemu tuktuku a řidič nás zavezl nejprve na obrovské tžiště se vším možným a potom do prodejny suvenýrů. Tady nám ukázali jak se opracovávají smaragdy a vyrábí se z nich šperky. Celou dobu byl řidič pořád usměvavý a pořád nám něco ukazoval. Hrozně se mi líbí, jak thajci milují svého krále, jeho obří fotky jsou všude a on nám vždycky jen ukázal, abychom se podívali. Trošku mně to připomnělo doby socialistického realismu s těma malůvkami usměvavých a nadšených pracujících. Ovšem to jsem si samozřejmě nechala pro sebe. Thajci svou lásku ke králi, na rozdíl od Stanislava Grosse myslí skutečně upřímně. Ten milý chlapík nás vozil po Bangkoku tři a půl hodiny, nakonec nás opravdu zavezl k vlakovému nádraží, bylo to poměrně daleko a byli jsme rádi, že byl tak ochotný. Dali jsme mu 50 BHT, nechtěl to, že říkal 30, ale my byli rádi, že jsme díky němu toho tolik viděli. Rozloučil se s námi, ukláněl se, zamával a odfrčel. Povím Vám, nic moc práce, celý den ve vedru a v takovém provozu, asi bych tak usměvavá nebyla. Na nádraží jsme si prohlédli vlaky a nástupiště, teda hlavně Tom a šli se najíst a napít. Potom jsme se nadzemní dráhou vydali zpět směrem k autobusovému nádraží. Cestou jsme zase vystoupili a ještě se prošli takovým nádherným parkem se obrovskou sochou nějakého panovníka, prošli pár obchodních domů a vydali se zpět. Míjeli jsme nějakou slavnost, všude bylo plno lidí, zapalovali svíčky a zavěšovali šňúrky žlutých kvítků na oltář, který byl uprostřed toho mumraje, moc jsme nechápali o co jde, ale bylo to velice hezké. Kudy jdete, všude je plno stánků s jídlem a ovocem, připadá mi, že thajci asi doma moc nejedí a všichni se stravují na ulici. Už se setmělo, došli jsme zpět k autobusovému nádraží, koupili si lístky a za necelou půlhodinu odjížděli domů. Bangkok je nádherné, moderní velkoměsto a byli jsme šťastni, že jsme se sem vydali. Do Pattayi jsme dojeli asi v deset večer, stavili se cestou do hotelu akorát na něco k pití, hlad jsme ani neměli a šli hned na pokoj. Smyli jsme ze sebe pot a prach z cesty a ještě poseděli na balkoně. Tomáš fotil na mobil a tak jsme prohlíželi, co vyfotil, fotky se celkem povedly, měla jsem radost, že to tak dopadlo a i když se nám rozbil foťák máme pěkné fotky. Pak už se nám začaly zavírat očička a tak jsme zalehli, abychom si odpočinuli na poslední dny naší dovolené. Zbývaly nám poslední 3 dny dovolené, které utekly tak hrozně rychle, že nezbylo, než se začít balit na cestu domů. Dva dny před odjezdem přijel delegát, potvrdil, že časy našeho odletu platí, tak, jak jsme je měly napsané a autobus pro nás přijede k hotelu ve čtyři hodiny ráno. Poslední večer jsme si naposledy zajeli až skoro k přístavu abychom se rozloučili se všemi místy, které jsme si oblíbili. Utratili jsme poslední peníze, naposledy se zastavili v naší oblíbené restauraci na večeři, rozloučili se s našim milým panem krejčím a trhovci na blízkých stáncích a nezbylo, než na chvilku ulehnout a trochu se před odjezdem prospat. Ve čtyři hodiny ráno jsme opouštěli hotel, zamávali jsme krásné černé kočičce, která vždycky seděla u schodů do naší části vilky s pokoji a určitě byla personalistka hotelu a dávala pozor, jestli tam nejde někdo, kdo tam nepatří. Zamňoukala nám na rozloučenou ,hlídač u brány nám naposledy zasalutoval a odjeli jsme na letiště do Bangkoku. Byli jsme zde poměrně brzy, ale jakmile jsme přijeli, už nás začali odbavovat. Nevím, jestli to bylo proto, že jsme letěli s němci , nebo je to zde zvykem, ale bylo příjemné zbavit se kufrů. Jinak k té váze, můj vážil 25 kg a Tomův 21 kg, ale nikdo nadváhu neřešil- Bylo 7 hodin ráno, na letišti byl poměrně klid, nebyl tu ten mumraj jako když jsme přijeli. Šli jsme si ještě zakouřit a potom už jsme se nechali odbavit i my. V 9 hodin ráno jsme odstartovali a po nekonečných 11 hodinách jsme přistáli v Mnichově. Opět musím říct, že servis v letadle byl na jedničku, letušky velice milé a jídlo i pití chutné. Naše cesta pomalu končila, v Mnichově bylo krásně slunečno, dali jsme si jídlo, já velký kafe a pak už jsme jen čekali na autobus domů. Padla na nás únava z letu a změny času, takže když autobus, který měl zpoždění přijel, nasedli jsme a Tomáš se domluvil s řidičem, že nepojede až do Brna, ale vystoupí rovnou v Praze, protože ho čekala ještě ten den zkouška. Bylo chvíli po půlnoci a měli jsme toho oba dost. Sotva jsme vyjeli, stevardka nám nabídla čaj, Tom ho ani nechtěl a okamžitě usnul. Já usnula taky a probudili jsme se až v Praze. Tady jsem s Tomem rozloučila, řekl mně, že se asi na tu zkoušku, pokud to půjde vykašle, jen zajde do školy kam musí na desátou jít a pak půjde spát.Vystoupil, vzal si kufr, zamával mně a my pokračovali do Brna. Bylo 5 hodin ráno, byla jsem unavená, bylo mně smutno, protože jsem věděla, že teď už zase Tomáše dlouho neuvidím, vždycky to tak mám, pořád si nemůžu zvyknout, že nebydlí doma, ale po chvilce jsem se začala těšit na svého druhého syna Petříka, na maminku, která se o nás moc bála a vůbec na všechny doma. Ještě jsem chvíli usnula, potom byla zastávka u nějakého motorestu a o půl osmé ráno jsem byla v Brně. Vzala jsem si taxíka a v 8 ráno jsem byla doma. Peťa ještě spal, manžel už byl v práci, doma prázdná lednice a kupa špinavého prádla.No prostě realita. Probudila jsem svého dvacetiletého chlapečka, dostala velkou pusu a bylo mně řečeno, že mu bylo smutno (asi měl hlad a došlo čisté prádlo) a je moc rád, že už jsem doma. Tak, moje velká cesta skončila a zůstaly jen fotky a nádherné vzpomínky na krásnou zemi s úžasnými lidmi a nádhernou přírodou. Před cestou jsem se trochu bála, jestli se mně Thajsko bude líbit, mám ráda Egypt s jeho atmosférou a hlukem a smlouváním a nevěděla jsem jestli nebudu zklamaná. Procestovala jsem toho už docela dost, ale v Egyptě jsem se nějak zasekla a nechtělo se mi jinam. Musím ale říct, že Thajsko mě nadchlo, je úplně jiné, nevím jestli hezčí, ale rozhodně stojí za to ho navštívit. A utvrdilo mě v tom, že je dobře poznávat jiná místa, jiné lidi, jinou kulturu I přes tu dlouhou cestu. Jo a Tomáš tu zkoušku udělal za jedna.

další cestopisy

    Cestopis měsíce

  • Tudong, cesta mnicha

    Chodí Thajskem s oholenou hlavou a nesmějí pod střechu. Spí na hřbitovech nebo v klášterních zahradách, často chodí bosi a bez slunečníku. Mniši na tudongu, tradiční buddhistické túře, která prověří, co ve vás je. Dva týdny, měsíc, půl roku, celý více

  • Na mořském kajaku za Mokeny

    Stačí pořídit si svoji loďku a můžete na vlastní pěst, zcela nerušeni, vnímat poklidnou krásu a pestrost tropického ráje. Thajské souostroví Ko Surin je zatím cestovním ruchem dotčeno málo a zažít tu můžete i pomalu vymírající tradice mořských nomádů více

Komentáře
4
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
delvinka 12.12.2008 12:17
 

Moc hezké čtení!!! ;-)

  • Anonym (2)
  • Anonym (2)
PAJOVA7 21.10.2008 19:04
 

MOC PĚKNĚ POPSANÉ ;-) ;-)

  • Anonym (2)
  • Anonym (2)
Jana22 12.07.2008 11:59
 

Veľmi pekné čítanie. :-) Všetky štyri časti som prečítala na jeden šup. Doteraz som Thajsko vnímala len tak okrajovo, ale teraz sa to určite zmení a budem nad ním intenzívne premýšľať. Vďaka za inšpiráciu. :-)

jirka1959 30.06.2008 17:38
 

Diky za podrobne cteni o Tvem pobytu v Thajsku. Tvuj pohled na tuto zemi je podobny memu. A prozradim Ti to, co asi tusis, Thajci jsou cisti nejen zvenci, ale i uvnitr. Jirka

  • Anonym (1)
Zpět na všechny diskuze